Píseň Smrti - I. kapitola

15. února 2013 v 12:10 | Lithia |  Píseň Smrti

A je to tady! Oficiálně je tu nová povídka s názvem Píseň Smrti! Musím se pochlubit, že jsem již napdala jednadvacátou kapitolu, ale ta už patří do druhé části, moji milí :) Takže doufám, že se vám bude líbit a zovu upozorňuji, že Prolog nejspíše vůbec nepochopíte. Ale to je účel. Prolog opravdu pochopíte až na konci povídky. Vím, že je to zvláštní, Prolog má příběh uvozovat, ale tak... pravidla jsou od toho, aby se porušovala :) Omlouvám se za uvozovky, vždy se mi předělají. Možná, že vám povídka bude ze začátku připadat trochu nudná, ale nebojte! Ono se to pak pořádně rozjede a doufám, že budete nedočkaví na další kapitolu :))


Prolog
Vždycky jsem si myslela, že moje smrt bude znamenat konec. A ne začátek.
Hleděla jsem do jeho temných očí.
Smál se. Smál se hrdelním smíchem. Jeho smích mi bubnoval v uších. Dech se mi zrychlil. Nemohla jsem se hýbat.
V hlavě se mi přehrával celý můj život, jako by byl součástí seriálu. Vzpomínám si, jak se mi Nicol Boonová tenkrát ve školce posmívala. Vzpomínám si, jak jsem v první třídě dostala pětku. A vzpomínám si na něj.
Dech mi slábl. Oči se mi pomalu zavíraly. Ucítila jsem pachuť krve v ústech. Pomalu, ale jistě jsem umírala.
On se přestal smát.
Pohlédla jsem mu znovu do očí. Do jeho temných, ledově modrých očí.
Vztáhl ke mně ruku a setřel mi krev ze rtu. Vnímala jsem jeho ledovou ruku. I ta mě zabíjela. Každý jeho dotek mě zabíjel.
Bolest náhle zesílila. Vykřikla jsem. Zase se začal smát.
Z očí mi začaly téct slzy.
Náhle jsem si vzpomněla.
Nabrala jsem trochu sil, abych promluvila, ale z úst se mi vydral jen přiškrcený sten. Za chvíli umřu. Podruhé.
Zatnula jsem zuby a znovu se pokusila promluvit.
"O-ona... exi-stuje..." zašeptala jsem.
Přestal se smát. Místo toho zakřičel:
"Ty lžeš!"
Bolest sílila. Ale já ji tentokrát nevnímala. Pro změnu jsem se začala smát já a dál na něj hleděla.
Vydal děsivý a rozzuřený skřek. Odvrátil se a znovu zaječel:
"Ty lžeš!" Pak se pomalu obrátil ke mně.
Bolest znovu zesílila. Rvala mi vnitřnosti, v mých ústech se zvýšilo množství krve. Krev mi dokonce začala téct i z nosu a očí. Třásla jsem se, ale tentokrát jsem nevykřikla. Už potřetí jsem se mu zahleděla do očí.
Cítila jsem, jak odcházím.
A ačkoliv jsem dýchat nepotřebovala, dýchala jsem. Přerušovaně a pomalu.
Za chvíli jsem se přestala třást.
Vydechla jsem a vpila se do jeho modrých očí. A byl konec.

I.
Ten den, kdy jsem zemeřela, byl nejzvláštnější v mé dosavadní existenci.
Zrovna jsem šla z nákupu, zahla jsem do temné uličky a v tom se zčistajasna objevil muž. Rozbušilo se mi srdce a přidala jsem do kroku, ale on mi najednou popadl tašku a už jsem ucítila jsem ostré rány do břicha. Byl to kapesní nůž. Nikdo v té uličce nebyl, nebyl nikdo, kdo by mě zachránil. Byla jsem sama.
Ani jsem nekřičela o pomoc. Pomalu jsem na místě vykrvácela. Asi jsem se smířila s tím, že je konec. Ale netušila jsem, že konec je ještě daleko.
Přede mnou se objevil tunel.
Vkročila jsem do něj a objevila se na velmi zvláštním místě.
Všude bylo bílo a jasné světlo, ale nevadilo mi. Nebodalo mě do očí.
Uprostřed "prostoru" bylo křeslo z nějakého podivného krystalu.
Asi to byl instinkt, sedla jsem si do něj. Rozhlédla jsem se a zjistila, že prostor je nekonečný. Bílo se tahalo až do nekonečna a nikde jsem neviděla jeho konec. Vykulila jsem oči a začala se třást.
V tom se jen tak, zničeho nic, objevila ona. Měla bílý plášť a kápi. Když si ji sundala, naprosto mě uchvátila její krása. Měla sněhobílé lokny, naprosto bílou pleť a, což mě trochu vyděsilo, i bílé oči. Vyzařovala z ní dobrá aura, ale s ní i něco špatného, zvláštního. Pomalu se přibližovala ladným krokem, až byla pár metrů ode mě.
"Vítej," promluvila. Její hlas se všude ozýval. Měla krásný, hebký a melodický hlas, z kterého mi běhal mráz po zádech.
Seděla jsem v křesle a až teď si uvědomila, že mám na sobě jen jakési bílé plátno, plášť. Cítila jsem se obnažená, ale než jsem se do pláště pořádně zahalila, žena znovu promluvila.
"Víš, kdo jsem?" Zeptala se.
Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se pořádně zabalit do pláště. Pak jsem prudce zvedla hlavu.
Začínala jsem si uvědomovat, že tohle místo není normální. Není to skutečné. Zřejmě jsem omdlela a teď se mi něco zdá. Ale proč jsem vlastně omdlela? Začala jsem mrkat, ale všimla jsem si, že mrkat nepotřebuju. Tohle místo mě děsilo, ale nebylo kam utéct.
"Kde to jsem?" Vyhrkla jsem a zděšeně si olízla spodní ret.
Žena se usmála. "Jsi na místě, kde vše začíná, ale kde také vše končí," odpověděla pomalu. "A jsem Mors. Smrt."
Vyskočila jsem z křesla. Copak jsem mrtvá? To přece není možné. Chtěla jsem něco říct, ale Smrt mě zastavila zvednutím dlaně. To snad není pravda. Já jsem mrtvá, co se mi to stalo?
Sedla jsem si zpět do křesla a všimla si, že nedýchám. Honem jsem se chtěla nadechnout, ale nešlo to. Jakoby nebylo proč dýchat. Tohle místo mě děsilo. Pociťovala jsem úzkost. Pomalu jsem zvedla hlavu ke Smrti.
"Co se stalo? Jsem mrtvá?," Hlesla jsem.
"Ano," usmála se Smrt.
"Ale... jakto? Jak jsem zemřela?"
Smrt neodpověděla a pořád se jen usmívala. Její bílé oči mě sledovali, byly hluboké jako studny a tak zvláštně mírumilovné, že Mors vůbec nevypadala jako Smrt. Tu jsem si vždy představovala jako kostru v černém plášti a s velikou kosou.
V ten moment mi došlo, že jsem asi šílenec. Třeba mě zavřeli do blázince a tohle natáčí na kameru.
"Co se mi stalo?" Vyptávala jsem se znovu a secvakla zuby, abych se nezačala znovu třást.
"To není podstatné," zarazila mě a její hlas byl tvrdší, jako kámen. Sklopila jsem zrak. . Bylo to, jako bych provedla něco dost ohavného a teď si musím odpykat trest. Ale kdo ví? Třeba jsem vážně něco provedla. Pootevřela jsem pusu a doufala, že z ní vyjdou nějaká slova.
"Je tohle skutečné?"
"Tak skutečné, jako je skutežný Život." Mors sebou škubla a začala nahlas přemýšlet. Obrátila se a ladným krokem se procházela.
"On mě chce zničit. Chce, aby byl život zničen," pronesla zvučným, ledovým hlasem.Přeběhl mi mráz po zádech a s roztřesenýma rukama se více zahalila do pláště.
Najednou se obrátila, rychle přešla k mému křeslu a naklonila se nade mě.
"Musíš se vrátit," zašeptala. "Ty... mě musíš... zachránit."
"Zachránit?" Opáčila jsem nechápavě. "Jak jako zachránit?" Přitiskla jsem si plášť více k tělu.
"Na otázky bude ještě dost času. Musíš se vrátit! Ale nevrátíš se jako živý tvor. Protože tě Smrt nepustila dál..."
"Jak dál?" skočila jsem ji do řeči vyděšeně. Tohle se mi přestávalo líbit.
"...dál, nemůžeš se vrátit jako člověk. Tvé tělo je zničeno. A nebudeš ani živá. Unikla jsi z mých spárů, ale zemřela jsi. Budeš nemrtvá."
"To jako budu zombie?!" Zařvala jsem. Spoustu věcí jsem nechápala.. Třeba - jednou - pochopím všechno. Pohlédla jsem na Mors. Krásná žena? Ano. Ale nebyla krásná jako modelky. Byla děsivě krásná. "Budu... já..."
Mors zavřela oči a pak je otevřela. "Ano. A teď už musíš jít. Zachraň mě!" Bílý prostor zmizel a moje duše opustila tělo.
 


Komentáře

1 Zrozená v (k) temnotě | Web | 24. února 2013 v 19:20 | Reagovat

Jůj. Jsem zvědavá na pokračování. :)
... Ale co mě dost zarazilo, byl Yiruma v menu. Ty ho posloucháš? Myslela jsem, že jsem jediná v mým věku, kdo ho zná... Očividně ne... Ale to nevadí. Těším se na další kapitolku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama